Kterak zlé Rakousko-Uhersko válku za válku (ne)mohlo.
Na Bělehrad! Aneb proč tedy vypukla první světová válka.
Když pronesl 9. února roku 1871, tedy pouhé tři dny po vyhlášení sjednoceného Německa, Benjamin Disraeli, konzervativní příslušník Dolní sněmovny Velké Británie, tezi o tom, že právě proběhnuvší Prusko-francouzská válka znamenala mnohem víc než jen pouhou válku a že se jedná o akt politicky zásadnější než Velká francouzská revoluce, pravděpodobně netušil, jak moc pravdivý a nadčasový výrok právě pronesl.
A vskutku. Roztříštěný středoevropský prostor, který byl najednou sjednocen, zásadním způsobem zamíchal v rozložení sil na starém kontinentě. Nové, Bismarckovou železnou a krvavou doktrínou, sjednocené Německo bylo dravé a chtělo mít také své zásadní slovo, pokud se jednalo o rozdělení světa. Tato snaha však musela logicky narazit na odpor tradičních koloniálních velmocí, které se rozhodně s nikým nechtěly dělit. V nastalé situaci tak bylo potřeba nalézt nová spojenectví a záruky, které by udržely v Evropě křehký mír a zároveň ukojily choutky všech hráčů na této obří šachovnici. To, že diplomatické vztahy mezi lety 1871 až 1914 připomínají spíš, mnohdy absurdní, nečitelnou změť názorových veletočů vypovídá o tom, jak složitá byla situace na diplomatickém poli. Bohužel jsme v poslední době svědky zlehčování až bagatelizování příčin první světové války, aniž by dotčení autoři znali patřičné historické reálie. A tak se například do českého podvědomí, a bohužel i některých učebnic historie, dostal názor, že za válku mohlo Rakousko-Uhersko, případně Německo. Pakliže se nám tedy dostane do rukou práce, která se snaží pracovat s danou problematikou a jejíž autor se dopouští této historiografické chyby, musíme zpozornět.
První světová válka vypukla 28. července 1914, když vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. Avšak i dnes panuje, bohužel i v některých učebnicích historie, neznalost rozdílu mezi příčinami a záminkou k vyvolání této války. A zatímco příčiny můžeme hledat již krátce po tzv. Vídeňském kongresu, kdy se pak táhnou celým dlouhým 19. stoletím jako červená nit, záminka byla pouze jedna – sarajevský atentát na rakouského následníka trůnu. Abychom správně vnímali tento akt ze strany Rakouska, musíme na problematiku nahlížet optikou mentality lidstva tehdejší doby a zejména též přihlédnout ke krizi mezinárodní politiky. Dalším faktorem k vyhlášení války Srbsku a tím i k rozpoutání lavinového efektu vyhlašování válek, byla otázka cti, kterou atentát a potrestání přímých či domnělých viníků vyvolal. Je až s podivem, jak málo toho dodnes o tomto tažení víme, a proto, pakliže nebudeme číst historicky nepodložené eposy o hrdinně-uvědomělých občanech, kteří ihned přebíhali k nepříteli, nedostane se nám kritické a nezaujaté odpovědi na otázku naší práce – bránili Češi svou vlast? Slabý náznak odpovědi na tuto otázku nám může přinést situace při vypuknutí války a odjezdu branců na frontu.
Ihned po vyhlášení mobilizace začaly po celé monarchii, tedy i v Českých zemích, spontánně avšak zejména organizovaně, propukat proválečné manifestace. Jako příklad uveďme situaci v Praze, kde probíhaly nejmohutněji. Výzkum přináší dost podstatnou a dlouhá desetiletí zamlčovanou událost – těchto okázalých manifestací se hojně zúčastňovali i Češi, když vedle císařského černožlutého praporu, vlál v čele průvodu i červenobílý, tedy slovanský. Hojně se zpívala císařská hymna: Zachovej nám hospodine, ale též Kde domov můj. Celá manifestace měla poukazovat na sbratření obou národů země. Dodejme však, abychom přispěli k objektivitě práce, že manifestace měly i silný velkoněmecký přesah, kdy byla českými Němci provolávána sláva i německému císaři Vilému II. a že byly též podpořeny soustavnou prací novin a státního aparátu. Již 9. srpna roku 1914 však byly manifestace zakázány z obav možných konfliktů mezi Čechy a Němci, jelikož již tehdy mezi oběma národnostmi panovala zjitřená atmosféra, zapříčiněná dosavadním politickým vývojem uvnitř zemí Koruny české.
Samotné rukování branců do řad c. a k. armády proběhlo taktéž, oproti snahám pozdější historiografie, hladce a bez větších potíží. Nedosahovalo sice takových parametrů jako u německé části populace, nicméně se nedostavil ani masový odpor proti válce. Ačkoliv si oficiální místa stěžovala, že u Čechů se nedostavuje dostatečné proválečné nadšení, lze tento jev přisoudit již vyřčené myšlence, že Češi moc nechápali, proč mají válčit proti slovanským bratřím.Větší ohlas měla mobilizace na venkově, jelikož navléknutí vojenské uniformy dělalo z takového jedince pravého hrdinu, ke kterému bylo v bojové náladě společnosti vzhlíženo s patřičným respektem a značnou mírou prestiže. Nicméně ani tyto faktory, tedy spořádaná mobilizace, nedokázaly odbourat nedůvěru v nespolehlivé Čechy, která byla v německy mluvícím prostředí a na nejvyšších vojenských místech všudypřítomná.V průběhu války se pak vztahy k této širší vlasti mezi českým etnikem začaly, i díky sílící germanizaci a německému nacionalismu, pomalu, ale jistě ochlazovat.
Když se tedy vrátíme k myšlence, kterou jsme načrtli na začátku podkapitoly, jak tedy Evropa dokráčela k válce, zjistíme, že na zpracování tématu by nám nestačily pouhé dvě strany. Příkladem budiž monografie Christophera Clarka, Náměsíčníci, která se problematikou zabývá na necelých700 stranách. Nám bude stačit velice krátký závěr, ke kterému došel například Ivan Šedivý, když tvrdí, že: „Žádný ze států Velkou válku, ve smyslu cílevědomé agrese, ke které došlo za druhé světové války, nepřipravoval. Velmoci i politici jí ovšem snad příliš bezstarostně vykročili vstříc.“[2]Dodejme, na základě našich poznatků, že rostoucí napětí, neshody a konflikty mezi jednotlivými mocnostmi dosáhly takového množství, že je v závěrečné fázi ani jedna z mocností nechtěla řešit mírovou cestou, přičemž proválečné nadšení lze sledovat i mezi obyvateli a ve veřejném prostoru těchto států[3]. Na závěr tedy, pro upřesnění, řekněme, že v první světové válce, na rozdíl od ideologicky laděné války druhé světové, nelze nalézt absolutního viníka tohoto strašlivého konfliktu, ačkoliv Versaillská mírová jednání a prvorepubliková propaganda chtěla vyvolat, a nakonec i vyvolala, jiné mínění.
[1] O projektu Legie 100. Legie 100 [online]. [cit. 2020-02-20]. Dostupné z: http://www.legie100.com/clanek/o-projektu-legie-100/
[2] ŠEDIVÝ, Ivan. Češi, české země a Velká válka 1914-1918, s. 19
[3] Vyjma již vyřčených proválečných manifestací v Praze uveďme například novinové články z francouzských deníků pojednávající o síle francouzských zbraní, které proběhly tiskem již v roce 1913 jako reakce na tzv. Balkánské války. Například v deníku Figaro tak byl otištěn chvalozpěv na strašlivost a nesmírnou ranivost francouzských děl, kterých se budou nepřátelé bát a o kterých je jen dobře, že o jejich síle budou všichni protivníci vědět. Ve světle těchto mnohých zjištění tak příčiny první světové války získávají poněkud tragičtější a nejednoznačnější rozměr, než jaký je jim doposud mnohdy připisován. In: CLARK, Christopher M. Náměsíčníci: jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce, s. 554-560
Text vychází z diplomové práce: HOLÍK, Vladimír. Problematika formování české národní identity na příkladu první světové války a její využití ve Výchově k občanství: Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita. Pedagogická fakulta, Katedra občanské výchovy, 2020, 100 s., 36 l. příl. Vedoucí diplomové práce PhDr. Mgr. Radim Štěrba, Ph.D., DiS.